A foreigner in Paris

Et voilà, Paris héberge une « immigrée » de plus. Une étrangère. Une fille de l'est.

« J'ai remarqué que t'avais un petit accent... T'es...
- tchèque, » finis-je vite la phrase de mon interlocuteur avant qu'il ne se laisse porter par un délire d'énumération des noms de tous les pays « de l'est » qu'il avait retenus des cours de géo qui le soûlaient tellement au lycée (parce que dans ces cours, on parlait des terres lointaines et inconnues, alors que lui, il se contentait de rendre visite à ses grands-parents en Bourgogne ; et ça déjà c’était un peu trop loin).

Après une introduction bien drôle consistant dans l'effort de convaincre l’autre – à l’aide d’une argumentation logique et structurée – que c'est fini, la Tchécoslovaquie, viennent d'autres sujets bien plus complexes. On passe à la phase 2 qu'on pourrait nommer : « J'ai de la culture et je n'ai pas peur de le montrer. »
Ah, c’est très beau, Prague. Magnifique. J’ai visité le château et tout… C’est petit, par contre. - Eh oui, effectivement, il y a un château dans notre petite capitale. - Et la bière, oh là là ! Et vous jouez au foot, aussi, c’est ça ? Jagr. Berdych. Kundera ! Quand même.

Voilà la République tchèque en version annabac. Voilà moi, une représentante de mon pays. Pourtant, je suis un pauvre exemplaire. Je suis tout sauf « patriote ». Je suis une mauvaise tchèque, ayant profité de toute occasion de m’enfuir en France ou ailleurs. Une tchèque chétive, une tchèque au hasard.
Je m’en fous de tout ça, de toutes ces images, de tous ces cadres. Je suis un être humain, avant tout, après tout. Je ne juge personne. Je ne sens pas une crise cardiaque venir en observant quelqu’un situer mon pays d’un côté quelconque de frontière russe. Je m’en moque. Je m’amuse. Laissez-moi Kundera et prenez le reste.

Je viens en France pour rendre plus réelle l’image que je m’en suis peinte en tête lors de mes nombreux voyages. Pour sortir des cadres. Ouvrir les boîtes. Découvrir le fond par mon œil curieux. Et je souhaite être perçue hors de cadres, aussi. Oh, que ce serait beau !

/
CZ

A je to. Paříž je bohatší o jednu „imigrantku“. Cizinku. Dívku „z východu“.

„Všiml jsem si, že máš trochu přízvuk… ty jsi…“

„Češka,“ dokončím rychle větu osoby se mnou interagující dříve, než se stihne pustit do delirického vyjmenovávání názvů všech zemí „z východu“, které mu utkvěly z hodin zeměpisu, které ho na střední tak obtěžovaly, protože se zabývaly nějakými vzdálenými kraji, zatímco on jezdil spokojeně k prarodičům do Bourgogne, tam to znal a to už je stejně daleko dost.

Po komické předehře, která pro mě spočívá v úsilí přesvědčit druhou osobu racionální argumentací, že Československo už je vážně passé, přichází témata daleko komplexnější. Dostáváme se do druhé fáze, jíž bychom mohli nazvat „Jsem kultivovaný a nebojím se to ukázat.“
Ach, Praha je krásná. Nádherná. Viděl jsem hrad a různé další věci… Ale je to docela malé. - Ano, máte pravdu, v naší malé metropoli je skutečně k vidění hrad. – A to pivo, oh là là ! A hrajete taky fotbal, že? Jágr. Berdych. Kundera! No jo.

Česká republika v kostce. Já, reprezentující svou zemi… v téže kostce? Já jsem ale dost ubohý exemplář. Jsem všechno, jen ne „patriot“. Jsem špatná Češka, využivší každé příležitosti k eskapádě do Francie či jinam. Češka neduživá. Náhodná.
Všechny tyhle hotové obrazy, tyhle rámce jsou mi ukradené. Jsem nakonec především lidská bytost. Nikoho nesoudím. Necítím se blízka infarktu v konfrontaci s někým, kdo situuje mou zem kamsi na ruskou hranici, z jakékoli strany. Mně to je jedno. Já se bavím. Nechte mi toho Kunderu a zbytek si vezměte.

Přicházím do Francie, abych učinila obraz země, který jsem si impresionisticky vymalovala během všemožných cest, skutečnějším. Chci vystoupit z rámců. Otevřít všechny škatule. Objevit základ toho všeho svým zvědavým okem. A také bych byla ráda vnímána imo všechny rámce. To by bylo skvostné!

( ve francouzštině píšu jaksi patetičtěji. Je zvláštní překládat se do mateřského jazyka, haha!)