12 août 2014

contraselfie_01



Contraselfie est un projet personnel que je n’avais présenté que sur Facebook pour distraire des amis et des « amis » jusqu’ici. Cependant, j’ai décidé d’élargir un peu le public en le partageant ici. Je l’ai commencé à Prague, où cela consistait à me laisser prendre en photo par des passants inconnus à l’aide de mon appareil dans des endroits où j’aimais m’installer ou marcher. Ainsi, je devenais souvent dans leurs yeux une étrangère dans « ma ville », ou du moins un individu étrange à des motivations inexplicables. Dans le contexte parisien, cet exercice gagne un sens nouveau : ici, je suis une vraie étrangère, et du coup la dimension « étrangère dans un contexte connu » se perd un peu.

Mais ce qui reste, c’est l’interaction sociale, qui en est le point essentiel. Parce que ma motivation n’est pas de me (faire) immortaliser et par la suite montrer aux autres ma beauté vêtue d’un cocon des filtres instagram, comme ce l’est dans le cas d’une selfie ; le but ici, c’est d’abord l’interaction avec une personne complètement inconnue, et puis le partage dans un second plan. Je veux surprendre un passant et causer qu’il est obligé de sortir de sa marche automatique quelque part, devant faire face à une situation de communication inattendue et aux difficultés techniques liées avec l’appui sur le déclencheur (« Oh mais il y a pas d’écran ? » « Non, mais vous avez le viseur »).
Je choisis donc un endroit, j’ajuste la machine, j’arrête une personne qui répond à des critères de sécurité (genre quelqu’un qui n’est pas trop pressé, qui a l’air accessible et qui n’a pas la tête de celui qui s’enfuit avec ton appareil), je m’installe dans le cadre et je laisse l’heureux choisi d’appuyer une seule fois. Pas plus, pour garder ce sentiment d’étrangeté et de surprise causé par le fait que le passant doit se « réveiller » de sa marche monotone et doit agir, un peu comme si on le réveillait à minuit et exigeait qu’il nous parle de rongeurs. Je souhaite que la personne sente quelque-chose qu’il ne ressent pas normalement en passant par cet endroit (si jamais il lui arrive de ressentir quelque-chose, peut-être même pas), et qu’elle soit poussée à réfléchir sur ce qui vient de se passer et pourquoi. Les gens concernés ne posent pas souvent de questions, étant trop surpris, et du coup ils doivent faire eux-mêmes le travail de l’interprétation.

Le contexte parisien diffère du contexte pragois d’origine par le fait que je ne peux plus prouver que je suis « d’ici » en parlant sans accent (- après, à vrai dire, quelle proportion de « parisiens » n’a pas d’accent -). C’est pour cela que je dois opter pour des endroits ou des poses un peu moins ordinaires pour sortir les gens de leur cadre pour un instant.

/
CZ

Contraselfie je pouliční projekt, který jsem dosud prezentovala jen facebookově pro pobavení všemožných svých přátel a "přátel". Teď tedy publikum možná o jednu či dvě osoby rozšířím, sdílejíc ho tady. Začala jsem s ním v Praze, kde spočíval čistě v tom, že jsem se prostřednictvím svého foťáku nechávala fotit kolemjdoucími na místech, kde jsem s oblibou vysedávala, procházela či postávala. Stávala jsem se tak v jejich očích často cizincem ve "svém" městě, nebo ne-li cizincem, pak individuem divných rozmarů a nevysvětlitelných pohnutek. V pařížském kontextu nabývá trochu jiného významu: zde jsem skutečným cizincem, a proto se dimenze "cizí ve známém kontextu" trochu ztrácí. 

Zůstává ale rovina lidské interakce, která je na tom nejdůležitější. Protože mou motivací není touha zvěčnit se a následně se ukázat ostatním, jak mi to pod vrstvou instantních filtrů sluší, jako je tomu u selfie; cílem je spíše interagovat s naprosto neznámým člověkem, a teprve ve druhém plánu výsledek sdílet. Zaskočit kolemjdoucího a způsobit, že na pár sekund vystoupí ze svého bezduchého směřování někam, jsa konfrontován s nečekanou komunikační situací a technickou otázkou zmáčknutí spouště ("A kde to má displej?" "Není. Hledáček."). 
Vyberu si tedy místo, nastavím stroj, zastavím člověka zapadajícího do kategorie bezpečných subjektů (někoho, kdo moc nespěchá, působí přístupně a nevypadá, že mi uteče i s foťákem), zasadím se do vybraného rámce a nechám onoho vyvoleného, aby jednou zmáčkl spoušť. Vícekrát ne - chci zachovat ve fotce onu cizost a překvapení způsobenou tím, že kolemjdoucí je probuzen ze své chůze někam a teď mačká spoušť, jako kdyby vytržen ze spánku musel o půlnoci referovat o hlodavcích. Chci, aby se vybraný člověk cítil něco, co při chůzi danou ulicí běžně necítí (jestli vůbec při chůzi ještě něco cítí), a musel zamyslet nad tím, co se právě stalo a proč. Lidé se většinou na nic neptají a poněkud zaraženě odchází - to znamená, že si pak událost musí sami pro sebe vysvětlit. 

Pařížský kontext je jiný v tom, že zde lidi nemůžu zaskočit zcela bezpřízvukovým projevem, který by je utvrdil v tom, že jsem místní; i když, upřímně, jaké procento obyvatel města je bez přízvuku. Tudíž musím kýženého vyvedení z míry dosáhnout neobvyklým prostředím či pózou. 

5 commentaires :

RabovaRose a dit…

tak to je ůžasné..

mark. a dit…

to je geniální!

gabriela a dit…

děkuju! ))

boo a dit…

Tahle je nejlepší. : )

Andy Jak* a dit…

hodně hodně super nápad! chci vidět víc a víc contraselfie*