living on 10m²

10m² : un lit, une douche, une armoire, une table, une plaque de cuisson, un frigo, un placard, une fenêtre. Toilettes partagées dans le couloir. Voilà. C'est mon espace vital officiel. Cela pourrait surprendre certains, mais si je me prive du désir rouler sur le parquet ou autre revêtement de sol en toutes directions, auquel je pourrais potentiellement céder dans un espace plus grand, ce n’est guère petit. C’est parce que je comprends comme une partie de ma chambre de bonne, située dans un joli bâtiment ancien, même le panorama qui s’étend derrière le cadre de son unique fenêtre. Je n’avais jamais imaginé que j’aurais un jour une vue sur les toits gris iconiques avec leurs cheminées couleur de brique.

C’est un changement brutal : je n’ai pas habité ici depuis le début, j’avais été censée résider dans une chambre un peu plus grande chez un vieil couple marié, en banlieue. (Je remarque ici qu’une petite chambre où on a son intimité est infiniment plus grande qu’un logement chez un particulier qui ne peut résister à la tentation de vous traiter comme son petit enfant.) Et soudain, je monte l’escalier tournant dans le 6e arrondissement, à quelques pas seulement du Jardin du Luxembourg. Le choc est d’autant plus grand, que je n’ai jamais habité dans le centre d’une ville quelconque. Si quelqu’un vous amenait, dans un taxi sans vitres, dans la partie de Prague où j’habitais, vous n’auriez probablement pas de chance de deviner que vous vous situez dans la capitale et vous n’auriez qu’à aller vous perdre dans la forêt vaste qui s’y étend. Et moi, je me perds maintenant dans des rues bordées des cafés et des galeries privées dont les vitrines exposent des statues scitillantes abondamment décorées et des lustres en cristal, et je me promène autour de la Seine en pleine lune. Vous pouvez sans doute imaginer qu’il n’est point désagréable d’être perdue de cette façon. Je ne cesse de m’étonner.

Je suis ébahie face au choix des stations et des sorties du métro m’invitant d’entreprendre une intense expérience de transport ; il faut comprendre que jusque-là, je devais prendre le train ou le bus pour aller au centre-ville. Mieux encore, je peux éviter tout le transport en commun et me servir de mes pieds uniquement, ou de mes pieds associés aux pédales. D’un autre côté, ce changement positif entraîne de légères complications en ce qui concerne les courses : dans des petits Monop’ ou Franprix, les prix sont bien plus importants que dans les grand-surfaces de la périph. Il me suffit cependant de faire un effort de réfléchir stratégiquement, et j’apporte de chaque coin de Paris ce qu’il y est le plus avantageux.

Bien que certains puissent déprimer de ne pas avoir de place pour un vestiaire, de ne même pas pouvoir faire rentrer un canapé normal, ou de se réveiller face au frigo – pas un éveil de rêves, hein – moi j’y trouve un grand plaisir. Cela m’oblige de n’avoir que ce dont j’ai vraiment besoin. Je reviendrai sur ce dernier point dans un prochain article, si quelqu’un est intéressé dans les enjeux de la vie dans un logement minuscule.


/

CZ

10m² : postel, sprchový kout, skříň, stůl, plotýnka, lednice, police, okno. Toalety sdílené na chodbě. Hotovo. Můj oficiální životní prostor. Pokud se oprostím od touhy válet se ve všech směrech po parketách či jiné podlahové krytině, která by mě v rozlehlejších prostorách mohla potenciálně zachvátit, není to vůbec malé. Do svého pokoje, který je bývalým pokojem pro služebnictvo v pěkném letitém domě, totiž počítám i panorama, které se rozprostírá za rámem jediného okna. Nikdy bych nebyla tušila, že budu mít jednou výhled na ikonické šedé střechy s komíny cihlové barvy.

Je to dramatická změna - nebydlela jsem tu od začátku, původně jsem měla přebývat v o něco větším pokoji u starého manželského páru v domě na předměstí. (Podotýkám, že jakkoli malý pokoj, ve kterém má zato člověk své soukromí, je nekonečně velký oproti bydlení u někoho, kdo si nedokáže pomoci a chová se k vám jako ke svému vnoučeti.) A najednou stoupám po točitých schodech v 6. arrondissement, pár kroků od Lucemburské zahrady. Šok je to o to větší, že jsem nikdy nebydlela v centrálních částech jakéhokoli města. Kdyby vás někdo dovezl taxíkem bez oken do oblasti, kde pobývám v Praze, zřejmě byste jí charakter hlavního města nepřisoudili a zoufalí byste se ztratili v rozlehlém lese. A já se teď ztrácím v ulicích plných kaváren a soukromých galerií, v jejichž výkladech se blýskají bezuzdně dekorované sošky a křišťálové lustry, a podnikám procházky při měsíčku kolem Seiny. Takové ztrácení vůbec není nepříjemné, jak si jistě dokážete představit.

Jsem jako u vytržení z množství stanic a výstupů z metra, které si můžu vybrat pro vstup do intenzivního dopravního zážitku - dosud jsem se do centra dopravovala vlakem nebo autobusem, a teď tohle. A co je ještě lepší, je reálná možnost žádným hromadným dopravním prostředkem nejezdit a spolehnout se na své nohy, případně v kombinaci s pedály. Na druhou stranu s sebou tento pozitivní posun přináší i lehké komplikace v podobě nakupování : v malých pobočkách centrálních supermarketů jsou ceny o poznání vyšší, než v obřích mrchách na periferii. Stačí mi ale vyvinout minimální úsilí strategicky uvažovat a z každé části Paříže si odvážím artikl, který je zrovna tam výhodný.

Ačkoli by si někdo mohl zoufat, že nemá prostor na šatnu, že ani normální pohovka se mu tam nevejde a že budit se čelem k plotně není zrovna snové, mě to naopak dost baví. Nutí mě to mít opravdu jen to, co potřebuji. K tomu se dostanu podrobněji v dalším článku, pokud někoho nástrahy a výzvy malého bydlení zajímají.