bus ride thoughts

[Cette fois-ci, je prends l'avion pour faire mon prochain aller-retour à Prague. Les lignes suivantes, que j'ai écrites pendant mon dernier trajet en bus vers cette destination, justifient peut-être pourquoi.]

Je ne veux plus manger.

L'obscurité et quelques lumières et une étrangeté drôlement proche.

Un gamin Rome va aux toilettes comme dans un musée, toutes les vingt minutes.

Cela ne m'intéresse pas.

Il est cinq heures et j'ai envie de dormir. Je devrais travailler. Quelle paralyse ! Mon regard n'arrive pas à atteindre la Grande Bretagne. Alors je mange : je me bourre de la matière. Le pain est pâteux qu'en le mangeant j'ai l'impression d'assister à un spectacle conctuel. Je ne sens pas le fromage.

Je ne sais que faire. Quatorze heures de route à suivre. Silence, obscurité. L'image de l'action de lire est floue et résignée. A quoi pense-je ? Je ne pense pas. Zéro puissance.

Devrais-je faire quelque-chose ? Comment consommer tout ce temps ? Le temps n'existe pas ; que les procès, la perception, le mouvement et le vieillissement existent. Là où il n'y a ni mouvement ni lumière, il n'y a pas temps.

- c'est pourquoi dans un autobus obscur, dont le mouvement sur le plan horizontal est quasiment rectiligne et uniforme, le temps s'arrête presque. A l'intérieur et à l'extérieur : le noir. Un vaisseau spatial résonnant, plein des variations inconnues aux destins connus.

Il n'y a que les lumières qui ressortent comme des allumettes mattes. Et l'heure. 4°C, 18:12. Un rappel démoniaque de la temporalité.

/
CZ

[Na příští cestu do Prahy mám rezervovanou letenku. Následující řádky, napsané během autobusové cesty vstříc téže destinaci, opodstatňují proč.]

Už nechci jíst.

Tma a pár světel a nepřirozeně blízká cizost.

Romský chlapeček chodí na toaletu jako do muzea, co dvacet minut.

Nezajímá mě to.

Je pět a chce se mi spát. Měla bych pracovat. Malátnost, nevnímám Británii ani z povzdálí. Raději jím - soukám do sebe hmotu. Chleba je tak mazlavý, že mám při jídle pocit performance. Sýr necítím.

Nevím, co dělat. Čtrnáct hodin cesty přede mnou. Ticho a temno. Představa čtení je rozmlžená a rezignovaná. Na co myslím? Nemyslím. Nula výkonu.

Mám něco dělat? Jak zkonzumovat všechen ten čas? Čas neexistuje, jen procesy, vnímání, pohyb a stárnutí. Kde není pohyb ani světlo, není čas.

- proto v temném autobuse, který se pohybuje témeř rovnoměrným pohybem bráno z horizontálního hlediska, čas skoro stojí. Uvnitř černo, venku černo - rezonující vesmírné plavidlo plné neznámých variací na známé osudy.

Ční jen světla, matné zápalky. A ciferník hodin. 4°C, 18:12. Démonické připomenutí časovosti.

living on 10m²

10m² : un lit, une douche, une armoire, une table, une plaque de cuisson, un frigo, un placard, une fenêtre. Toilettes partagées dans le couloir. Voilà. C'est mon espace vital officiel. Cela pourrait surprendre certains, mais si je me prive du désir rouler sur le parquet ou autre revêtement de sol en toutes directions, auquel je pourrais potentiellement céder dans un espace plus grand, ce n’est guère petit. C’est parce que je comprends comme une partie de ma chambre de bonne, située dans un joli bâtiment ancien, même le panorama qui s’étend derrière le cadre de son unique fenêtre. Je n’avais jamais imaginé que j’aurais un jour une vue sur les toits gris iconiques avec leurs cheminées couleur de brique.

C’est un changement brutal : je n’ai pas habité ici depuis le début, j’avais été censée résider dans une chambre un peu plus grande chez un vieil couple marié, en banlieue. (Je remarque ici qu’une petite chambre où on a son intimité est infiniment plus grande qu’un logement chez un particulier qui ne peut résister à la tentation de vous traiter comme son petit enfant.) Et soudain, je monte l’escalier tournant dans le 6e arrondissement, à quelques pas seulement du Jardin du Luxembourg. Le choc est d’autant plus grand, que je n’ai jamais habité dans le centre d’une ville quelconque. Si quelqu’un vous amenait, dans un taxi sans vitres, dans la partie de Prague où j’habitais, vous n’auriez probablement pas de chance de deviner que vous vous situez dans la capitale et vous n’auriez qu’à aller vous perdre dans la forêt vaste qui s’y étend. Et moi, je me perds maintenant dans des rues bordées des cafés et des galeries privées dont les vitrines exposent des statues scitillantes abondamment décorées et des lustres en cristal, et je me promène autour de la Seine en pleine lune. Vous pouvez sans doute imaginer qu’il n’est point désagréable d’être perdue de cette façon. Je ne cesse de m’étonner.

Je suis ébahie face au choix des stations et des sorties du métro m’invitant d’entreprendre une intense expérience de transport ; il faut comprendre que jusque-là, je devais prendre le train ou le bus pour aller au centre-ville. Mieux encore, je peux éviter tout le transport en commun et me servir de mes pieds uniquement, ou de mes pieds associés aux pédales. D’un autre côté, ce changement positif entraîne de légères complications en ce qui concerne les courses : dans des petits Monop’ ou Franprix, les prix sont bien plus importants que dans les grand-surfaces de la périph. Il me suffit cependant de faire un effort de réfléchir stratégiquement, et j’apporte de chaque coin de Paris ce qu’il y est le plus avantageux.

Bien que certains puissent déprimer de ne pas avoir de place pour un vestiaire, de ne même pas pouvoir faire rentrer un canapé normal, ou de se réveiller face au frigo – pas un éveil de rêves, hein – moi j’y trouve un grand plaisir. Cela m’oblige de n’avoir que ce dont j’ai vraiment besoin. Je reviendrai sur ce dernier point dans un prochain article, si quelqu’un est intéressé dans les enjeux de la vie dans un logement minuscule.


/

CZ

10m² : postel, sprchový kout, skříň, stůl, plotýnka, lednice, police, okno. Toalety sdílené na chodbě. Hotovo. Můj oficiální životní prostor. Pokud se oprostím od touhy válet se ve všech směrech po parketách či jiné podlahové krytině, která by mě v rozlehlejších prostorách mohla potenciálně zachvátit, není to vůbec malé. Do svého pokoje, který je bývalým pokojem pro služebnictvo v pěkném letitém domě, totiž počítám i panorama, které se rozprostírá za rámem jediného okna. Nikdy bych nebyla tušila, že budu mít jednou výhled na ikonické šedé střechy s komíny cihlové barvy.

Je to dramatická změna - nebydlela jsem tu od začátku, původně jsem měla přebývat v o něco větším pokoji u starého manželského páru v domě na předměstí. (Podotýkám, že jakkoli malý pokoj, ve kterém má zato člověk své soukromí, je nekonečně velký oproti bydlení u někoho, kdo si nedokáže pomoci a chová se k vám jako ke svému vnoučeti.) A najednou stoupám po točitých schodech v 6. arrondissement, pár kroků od Lucemburské zahrady. Šok je to o to větší, že jsem nikdy nebydlela v centrálních částech jakéhokoli města. Kdyby vás někdo dovezl taxíkem bez oken do oblasti, kde pobývám v Praze, zřejmě byste jí charakter hlavního města nepřisoudili a zoufalí byste se ztratili v rozlehlém lese. A já se teď ztrácím v ulicích plných kaváren a soukromých galerií, v jejichž výkladech se blýskají bezuzdně dekorované sošky a křišťálové lustry, a podnikám procházky při měsíčku kolem Seiny. Takové ztrácení vůbec není nepříjemné, jak si jistě dokážete představit.

Jsem jako u vytržení z množství stanic a výstupů z metra, které si můžu vybrat pro vstup do intenzivního dopravního zážitku - dosud jsem se do centra dopravovala vlakem nebo autobusem, a teď tohle. A co je ještě lepší, je reálná možnost žádným hromadným dopravním prostředkem nejezdit a spolehnout se na své nohy, případně v kombinaci s pedály. Na druhou stranu s sebou tento pozitivní posun přináší i lehké komplikace v podobě nakupování : v malých pobočkách centrálních supermarketů jsou ceny o poznání vyšší, než v obřích mrchách na periferii. Stačí mi ale vyvinout minimální úsilí strategicky uvažovat a z každé části Paříže si odvážím artikl, který je zrovna tam výhodný.

Ačkoli by si někdo mohl zoufat, že nemá prostor na šatnu, že ani normální pohovka se mu tam nevejde a že budit se čelem k plotně není zrovna snové, mě to naopak dost baví. Nutí mě to mít opravdu jen to, co potřebuji. K tomu se dostanu podrobněji v dalším článku, pokud někoho nástrahy a výzvy malého bydlení zajímají.

Two months in Paris

Vzhledem k různým dotazům a námětům jsem si říkala, že by možná bylo fajn sem napsat něco o tom, co v Paříži dělám, jak tu žiju a přežívám. Jsem tu od července a zanedlouho mi začne škola. Studovat tu budu "licence LLCER Anglais/FLES", což znamená v podstatě anglickou filologii s vedlejším zaměřením na didaktiku francouzštiny pro cizince a ty, jejichž je to druhý jazyk. Pokud vás také představa studia angličtiny ve Francii nutí k úsměvu, můžu vám říct jen to, že jsem sama hodně zvědavá, jak to bude vypadat.
Poněkud rozvolněná frekvence publikování nových článků vám může napovědět, že mám co dělat. Mám. A to nedělám vlastně nic: strávila jsem tu dva měsíce bez práce a povinností. Aby bylo jasno, poflakování nebylo v programu, právě naopak - chtěla jsem být od začátku pracovně činná. Ale to by musel někdo toužit po "pracovní síle z východu". Což se bohužel dělo jen z hlediska citového: rozumějte tomu tak, že bych mohla mít spoustu zaměstnání, ale musela bych k tomu počítat s přesčasy u chlípných pánů. To nepotřebuju, tak moc zase ta práce nehoří, že. Co vám budu povídat, nabrala jsem tu pár nepříliš příjemných, byť také cenných zkušeností.
Dva měsíce, zatímco většina mých vrstevníků brázdila letištní terminály nebo objížděla festivaly, jsem tedy pozvolna zařizovala první organizační záležitosti jako telefony a účty a trávila čas dramaticky neúspěšným hledáním práce. Poslední zmíněná aktivita způsobila, že jsem byla oproštěna jakéhokoli pocitu, který bych byla schopná klasifikovat jako "prázdninový", vyjma světlých bodů v podobě milých návštěv. Občas jsem si vyšla do galerie na stálé sbírky, ty tu jsou pro studenty zadarmo. Viděla jsem se s kamarády. Procházela jsem se čtvrtěmi, z nichž jsem vám ukázala pár fotek. Odpočívala jsem v několika málo oblíbených kavárnách, parcích, mediatékách, na chodnících. Uprostřed živého a kulturního města jsem trávila hodiny čtením, malováním a bezcílným bloumáním. Podnikala jsem výlety do lesů. Někdy byl vrcholem mého dne nákup potravin a vaření oběda. Zkrátka jsem se učila - a stále se učím - být sama. Jsem pořád z osob spíše samostatných, vyrůstala jsem jen s rodiči a vždycky jsem se tak nějak zabavila, ale tohle je jiné "sama", než na které jsem byla zvyklá, vysedávajíc po svých oblíbených pražských podnicích.
Sama si organizuji čas. Sama se snažím co nejvýhodněji nakoupit a pro sebe samou uvařit. Pokud možno něco nenásilně poživatelného. Sama se ztrácím na kole a hledám cestu zpět. Sama se bezcílně procházím lesem. Je to po všech stránkách zajímavé. Urovnáte si, kdo je pro vás v životě důležitý a co je důležité. A trochu více si uvědomíte, kdo jste a co znamenáte nebo neznamenáte pro okolí. Naučíte se lépe čelit pochybným, chybným i bezchybným existencím. A prozkoumáte samotu jako takovou (mluvím skutečně o samotě, nikoli o osamění, aby nedošlo k dezinterpretaci) - je to zajímavý fenomén. Zvlášť z hlediska toho, že na vás občas dolehne ve větší míře v něčí přítomnosti, než když jste saní se sebou.
Zajímavý byl už samotný přesun do Paříže: existence vměstnaná do jednoho kufru. Vytržen ze svého dlouhaletého zázemí člověk zjistí, jak málo věcí potřebuje k životu. Doklady, dokumenty, technika, základní hygienické potřeby a několik co nejuniverzálnějších kusů oblečení. K tomu pár osobních "nutností" jako určité knihy, barvy a sešity. Hotovo, přestěhováno. Když mám takhle "uklizeno", tíhnu o to méně ke kumulování zbytečností a opatřování nových a nových věcí. Zároveň najednou potřebuji věci, které jsem vždycky brala jako automaticky přítomnou součást domácího prostředí a najednou tu nejsou. Utěrka. Sůl. Toaletní papír (nést ho centrem Paříže je docela zážitek, hihi). Lepení na kolo. A pak je tu také ta zodpovědná část. Finančně jsem zatím plně závislá na rodičích, stejně jako tomu bylo v Praze. Ale operovat s financemi tak, abych rozložila výdaje na bydlení a jídlo a život, to je pro mě něco nového. Pojištění bytu. Elektřina. Doprava. Telefon.
To jsou věci - a to ještě pořádně nic nezačalo, haha!

A foreigner in Paris

Et voilà, Paris héberge une « immigrée » de plus. Une étrangère. Une fille de l'est.

« J'ai remarqué que t'avais un petit accent... T'es...
- tchèque, » finis-je vite la phrase de mon interlocuteur avant qu'il ne se laisse porter par un délire d'énumération des noms de tous les pays « de l'est » qu'il avait retenus des cours de géo qui le soûlaient tellement au lycée (parce que dans ces cours, on parlait des terres lointaines et inconnues, alors que lui, il se contentait de rendre visite à ses grands-parents en Bourgogne ; et ça déjà c’était un peu trop loin).

Après une introduction bien drôle consistant dans l'effort de convaincre l’autre – à l’aide d’une argumentation logique et structurée – que c'est fini, la Tchécoslovaquie, viennent d'autres sujets bien plus complexes. On passe à la phase 2 qu'on pourrait nommer : « J'ai de la culture et je n'ai pas peur de le montrer. »
Ah, c’est très beau, Prague. Magnifique. J’ai visité le château et tout… C’est petit, par contre. - Eh oui, effectivement, il y a un château dans notre petite capitale. - Et la bière, oh là là ! Et vous jouez au foot, aussi, c’est ça ? Jagr. Berdych. Kundera ! Quand même.

Voilà la République tchèque en version annabac. Voilà moi, une représentante de mon pays. Pourtant, je suis un pauvre exemplaire. Je suis tout sauf « patriote ». Je suis une mauvaise tchèque, ayant profité de toute occasion de m’enfuir en France ou ailleurs. Une tchèque chétive, une tchèque au hasard.
Je m’en fous de tout ça, de toutes ces images, de tous ces cadres. Je suis un être humain, avant tout, après tout. Je ne juge personne. Je ne sens pas une crise cardiaque venir en observant quelqu’un situer mon pays d’un côté quelconque de frontière russe. Je m’en moque. Je m’amuse. Laissez-moi Kundera et prenez le reste.

Je viens en France pour rendre plus réelle l’image que je m’en suis peinte en tête lors de mes nombreux voyages. Pour sortir des cadres. Ouvrir les boîtes. Découvrir le fond par mon œil curieux. Et je souhaite être perçue hors de cadres, aussi. Oh, que ce serait beau !

/
CZ

A je to. Paříž je bohatší o jednu „imigrantku“. Cizinku. Dívku „z východu“.

„Všiml jsem si, že máš trochu přízvuk… ty jsi…“

„Češka,“ dokončím rychle větu osoby se mnou interagující dříve, než se stihne pustit do delirického vyjmenovávání názvů všech zemí „z východu“, které mu utkvěly z hodin zeměpisu, které ho na střední tak obtěžovaly, protože se zabývaly nějakými vzdálenými kraji, zatímco on jezdil spokojeně k prarodičům do Bourgogne, tam to znal a to už je stejně daleko dost.

Po komické předehře, která pro mě spočívá v úsilí přesvědčit druhou osobu racionální argumentací, že Československo už je vážně passé, přichází témata daleko komplexnější. Dostáváme se do druhé fáze, jíž bychom mohli nazvat „Jsem kultivovaný a nebojím se to ukázat.“
Ach, Praha je krásná. Nádherná. Viděl jsem hrad a různé další věci… Ale je to docela malé. - Ano, máte pravdu, v naší malé metropoli je skutečně k vidění hrad. – A to pivo, oh là là ! A hrajete taky fotbal, že? Jágr. Berdych. Kundera! No jo.

Česká republika v kostce. Já, reprezentující svou zemi… v téže kostce? Já jsem ale dost ubohý exemplář. Jsem všechno, jen ne „patriot“. Jsem špatná Češka, využivší každé příležitosti k eskapádě do Francie či jinam. Češka neduživá. Náhodná.
Všechny tyhle hotové obrazy, tyhle rámce jsou mi ukradené. Jsem nakonec především lidská bytost. Nikoho nesoudím. Necítím se blízka infarktu v konfrontaci s někým, kdo situuje mou zem kamsi na ruskou hranici, z jakékoli strany. Mně to je jedno. Já se bavím. Nechte mi toho Kunderu a zbytek si vezměte.

Přicházím do Francie, abych učinila obraz země, který jsem si impresionisticky vymalovala během všemožných cest, skutečnějším. Chci vystoupit z rámců. Otevřít všechny škatule. Objevit základ toho všeho svým zvědavým okem. A také bych byla ráda vnímána imo všechny rámce. To by bylo skvostné!

( ve francouzštině píšu jaksi patetičtěji. Je zvláštní překládat se do mateřského jazyka, haha!)