Two months in Paris

Vzhledem k různým dotazům a námětům jsem si říkala, že by možná bylo fajn sem napsat něco o tom, co v Paříži dělám, jak tu žiju a přežívám. Jsem tu od července a zanedlouho mi začne škola. Studovat tu budu "licence LLCER Anglais/FLES", což znamená v podstatě anglickou filologii s vedlejším zaměřením na didaktiku francouzštiny pro cizince a ty, jejichž je to druhý jazyk. Pokud vás také představa studia angličtiny ve Francii nutí k úsměvu, můžu vám říct jen to, že jsem sama hodně zvědavá, jak to bude vypadat.
Poněkud rozvolněná frekvence publikování nových článků vám může napovědět, že mám co dělat. Mám. A to nedělám vlastně nic: strávila jsem tu dva měsíce bez práce a povinností. Aby bylo jasno, poflakování nebylo v programu, právě naopak - chtěla jsem být od začátku pracovně činná. Ale to by musel někdo toužit po "pracovní síle z východu". Což se bohužel dělo jen z hlediska citového: rozumějte tomu tak, že bych mohla mít spoustu zaměstnání, ale musela bych k tomu počítat s přesčasy u chlípných pánů. To nepotřebuju, tak moc zase ta práce nehoří, že. Co vám budu povídat, nabrala jsem tu pár nepříliš příjemných, byť také cenných zkušeností.
Dva měsíce, zatímco většina mých vrstevníků brázdila letištní terminály nebo objížděla festivaly, jsem tedy pozvolna zařizovala první organizační záležitosti jako telefony a účty a trávila čas dramaticky neúspěšným hledáním práce. Poslední zmíněná aktivita způsobila, že jsem byla oproštěna jakéhokoli pocitu, který bych byla schopná klasifikovat jako "prázdninový", vyjma světlých bodů v podobě milých návštěv. Občas jsem si vyšla do galerie na stálé sbírky, ty tu jsou pro studenty zadarmo. Viděla jsem se s kamarády. Procházela jsem se čtvrtěmi, z nichž jsem vám ukázala pár fotek. Odpočívala jsem v několika málo oblíbených kavárnách, parcích, mediatékách, na chodnících. Uprostřed živého a kulturního města jsem trávila hodiny čtením, malováním a bezcílným bloumáním. Podnikala jsem výlety do lesů. Někdy byl vrcholem mého dne nákup potravin a vaření oběda. Zkrátka jsem se učila - a stále se učím - být sama. Jsem pořád z osob spíše samostatných, vyrůstala jsem jen s rodiči a vždycky jsem se tak nějak zabavila, ale tohle je jiné "sama", než na které jsem byla zvyklá, vysedávajíc po svých oblíbených pražských podnicích.
Sama si organizuji čas. Sama se snažím co nejvýhodněji nakoupit a pro sebe samou uvařit. Pokud možno něco nenásilně poživatelného. Sama se ztrácím na kole a hledám cestu zpět. Sama se bezcílně procházím lesem. Je to po všech stránkách zajímavé. Urovnáte si, kdo je pro vás v životě důležitý a co je důležité. A trochu více si uvědomíte, kdo jste a co znamenáte nebo neznamenáte pro okolí. Naučíte se lépe čelit pochybným, chybným i bezchybným existencím. A prozkoumáte samotu jako takovou (mluvím skutečně o samotě, nikoli o osamění, aby nedošlo k dezinterpretaci) - je to zajímavý fenomén. Zvlášť z hlediska toho, že na vás občas dolehne ve větší míře v něčí přítomnosti, než když jste saní se sebou.
Zajímavý byl už samotný přesun do Paříže: existence vměstnaná do jednoho kufru. Vytržen ze svého dlouhaletého zázemí člověk zjistí, jak málo věcí potřebuje k životu. Doklady, dokumenty, technika, základní hygienické potřeby a několik co nejuniverzálnějších kusů oblečení. K tomu pár osobních "nutností" jako určité knihy, barvy a sešity. Hotovo, přestěhováno. Když mám takhle "uklizeno", tíhnu o to méně ke kumulování zbytečností a opatřování nových a nových věcí. Zároveň najednou potřebuji věci, které jsem vždycky brala jako automaticky přítomnou součást domácího prostředí a najednou tu nejsou. Utěrka. Sůl. Toaletní papír (nést ho centrem Paříže je docela zážitek, hihi). Lepení na kolo. A pak je tu také ta zodpovědná část. Finančně jsem zatím plně závislá na rodičích, stejně jako tomu bylo v Praze. Ale operovat s financemi tak, abych rozložila výdaje na bydlení a jídlo a život, to je pro mě něco nového. Pojištění bytu. Elektřina. Doprava. Telefon.
To jsou věci - a to ještě pořádně nic nezačalo, haha!