Voilà une demi-année depuis que je vis ici. Depuis six mois, je sillonne les sales trottoirs parisiens, j’observe les gens, je suis observée, parfois je n’observe rien pour la simple observation de moi-même. Depuis 24 semaines, je me déplace entre ma chambre, des magasins d’alimentation et des institutions diverses, où je suis censée apprendre des choses ou régler des choses. Depuis 161 jours je dors et je mange ici, je bois, je lis, j’écris et je prends des photos. Depuis 3964 heures et un nombre vomitif de minutes et de secondes.
Ce chiffrage de la vie m’a l’air absurde, voire satirique. Je ne cesse de m’étonner, confrontée à la matérialisation de l’existence en chiffres. C’est tellement hors de propos ! La perception du temps est un phénomène purement subjectif et dépendant d’un tas de facteurs internes et externes. Par exemple, personne ne peut me dire que j’ai tort si je dis que pendant le voyage avec Eurolines, une expérience durant 15 heures qui atteint des dimensions quasi psychédéliques, j’arrive à vivre l’éternité entre 02:13 et 02:15, dont l’éclat sanglant perce l’obscurité de ce parallélépipède plein de colonnes vertébrales déjetées. Dimanche dernier, que j’ai passé en majorité à Prague, me semble être un jour de l’histoire, dont me sépare au moins un mois. Le premier semestre, par contre, est passé des cours d’introduction aux partiels en un clin d’œil.
Depuis que je suis ici, j'ai déménagé une fois, j'ai fait une apparition à Prague trois fois, on m'a rendu visite deux fois et une fois j'ai voyagé pour contempler les vagues de l'Atlantique. J'ai lu pas mal de livres, peut-être même plus que je n'ai bu de bouteilles de vin, ce qui est un déséquilibre assez bouleversant par rapport à mes habitudes d'avant. Ce n'est pourtant sûrement pas un mécanisme de défense contre la tradition viticole française qui m'aurait mené à réduire ainsi mon alcoolisme. J'ai reconstruit ma conception de l'alimentation. J'ai pris conscience de ce que je souhaite et de ce que je ne souhaite pas manger. J'apprends à petit pas de préparer des plats que je ne consommerais pas que grâce à un sentiment d'indulgence résignée face à mes capacités culinaires restreintes. À petits pas, j'ai dit.
Les deux premiers mois, je profitais du transport en commun, ensuite j'ai changé pour le Vélib' en me laissant stresser par la circulation et par une recherche souvent désespérante de place de stationnement. Les derniers deux mois à peu près, je marche à pieds partout, observant les sachets en plastique léviter dans le vent matinal et les visages tendus des cotrottants stressés (cotrottant,e = une personne empruntant le même trottoir). Les rares voyages dans le métro, que j'effectue pour me déplacer vers des bars aux tarifs plus modérés ou vers d'autres lieux où je cherche de l'animation, deviennent ainsi de véritables expériences pour moi, voire des études sociologiques discrètes.
Bien que je vive dans une ville réputée pour ses moyens de divertissement culturel quasi inépuisables, c'est la rue qui est ma galerie préférée, où il y a une exposition permanente de l'impressionnisme, et au crépuscule même des panoramas déchirés du romantisme. Du pop art et de l'art conceptuel crie des affiches et des rayons des magasins. Et partout, le dadaïsme transparaît.
Pendant ces six mois, je faisais un effort de comprendre où j'étais, qui j'étais, ce qui se passait et ce que je pouvais en faire. J'ai vécu d'innombrables premières personnelles, allant de l'achat d'une balayette jusqu'à la gestion des comptes d'électricité et tous ces petits plaisirs administratifs. J'ai découvert bien d'états psychiques dont je n'avais pas du tout eu conscience jusqu'ici. L'environnement me fait sans cesse comprendre qu'être tchèque veut probablement dire quelque-chose, bien que je n'aie pas encore compris ce que c'était précisément. Il y a toujours de quoi analyser, découvrir, des conclusions à faire et à défaire. C'est intéressant. Une existence décontextualisée entraîne un état d'être plus éveillé, je trouve. Plein de choses arrive même dans des moments où on dirait qu'il n'arrive rien du tout.
Et ça suffit, il y a trop de "je" dans cet article, c'est dégoûtant. J'en ai marre du moi. Peut-être ai-je perdu l'habitude de ce côté soi-présentationnel du blog. Si je me dégoûte autant que je me dégoûte moi-même, je suis sincèrement desolee. A une prochaine fois alors.
CZ
Tak jsem tu půl roku. Šest měsíců křižuji špinavé pařížské chodníky, pozoruji lidi, jsem jimi pozorována, někdy nepozoruji nic pro samé pozorování sebe. Dvacet čtyři týdnů pochoduji mezi svým pokojem, obchody s potravinami a různými institucemi, kde se mám něco učit nebo něco zařizovat. 161 dní tu spím, jím, piju, čtu, píšu a fotím. 3964 hodin a nechutně moc minut a sekund.
Tohle vyčíslení života se mi zdá až satiricky absurdní. Nad materializací existence číselnou formou se ostatně nepřestávám podivovat obecně. Jak irelevantní je takový údaj... Vnímání času je něco strašně subjektivního a stoprocentně závislého na hromadě vnitřních a vnějších faktorů. Nikdo mi například nemůže vyvrátit, že během patnáctihodinové cesty autobusem Eurolines, která je zážitkem až psychedelických dimenzí, zvládnu mezi 02:13 a 02:15 rudě zářícími do černých útrob vrnícího kvádru plného pokřivených páteří prožít nekonečno. Minulá neděle, jejíž většinu jsem ještě trávila v Praze, se mi zdá být datem témeř historickým, pocitově vzdáleným minimálně měsíc. Semestr na univerzitě se od úvodních hodin ke zkouškám naopak přenesl jako lusknutím prstu. Čas, jak nám ho vnucují ciferníky, neexistuje. Existují nanejvýš hodiny, hodinky, ručičky, strojky, baterie, orloje a podobné věci.
Za dobu, co jsem tady, jsem se jednou přestěhovala, třikrát si odskočila do Prahy, dvakrát měla návštěvu, jednou jela na výlet k vlnám Atlantiku. Přečetla jsem poměrně dost knih, a to dokonce snad více, než jsem vypila lahví vína, což je disproporce v kontextu mého dřívějšího životního stylu naprosto šokující. Svůj alkoholismus jsem ale rozhodně neredukovala v obranném mechanismu vymezení se vůči francouzské vinařské tradici. Přehodnotila jsem své stravování. Uvědomuji si, co jíst chci a co jíst nechci. Pomalu se učím vařit tak, aby výsledkem činnosti s pánvemi a hrnci (troubu nemám) nebyl pokrm, který bych jedla jen ze smířené shovívavosti vůči svým kulinářským schopnostem. Pomalu, řekla jsem.
První dva měsíce jsem (si) užívala hromadné dopravy, následně jsem přesedlala na půjčovatelná kola a stresovala se provozem a hledáním stojanu, kam kolo vrátím. Poslední asi tak dva měsíce všude chodím pěšky, sleduji igelitové pytlíky povlávající nad ránem ve větru a napnuté tváře spěchajících chodníkových souputníků. Jízda metrem, ke které se uchyluji v případě delších cest za cenově dostupnějšími bary a jinými kratochvilnými místy, se pro mě stává zážitkem, dle nálady i zcela diskrétním sociologickým zkoumáním.
Byť se pohybuji ve městě honosícím se nevyčerpatelnými možnostmi kulturního vyžití, nejoblíbenější galerií jsou mi ulice, ve kterých je k vidění stálá expozice impresionismu a v rozednívacích či stmívacích částech dne i romanticky rozedraných scenérií. Pop art a umění konceptuální na mě řve z poutačů a regálů. Dadaismus je všude.
Po celých šest měsíců jsem se snažila pochopit, kde vlastně jsem, kdo vlastně jsem, co se to děje a jak s tím nakládat. Zažila jsem spoustu premiér, od nákupu smetáčku a lopatky skrz utěsňování kapající sprchové hadice až po zařizování elektřiny a podobné administrativní radosti. Objevila jsem mnoho mně dosud neznámých poloh vlastní psychiky. Prostředí mi neustále naznačuje, že být z Čech zřejmě něco znamená, byť jsem pořád přesně nepřišla na to, co. Pořád je co analyzovat, zkoumat, vyhodnocovat, přehodnocovat. Je to zajímavé. Dekontextualizovaná existence s sebou tak nějak nese větší bdělost. Spousta se toho tak děje i ve chvílích, kdy se zdánlivě neděje nic.
A to už by stačilo, počet "já" v tomto článku je nechutný. Mám se dost. Asi jsem trochu odvykla tomuhle blogovému reflexu sebeprezentace. Jestli vás znechucuji stejně jako znechucuji sama sebe, upřímně se omlouvám. Zase někdy tedy.
